zpět

Rod Rektoris


Nejstarší údaj o Rektorisech pochází z ústního podání mého dědečka a tradované legendy, že první nostitelé tohoto, na Českou kotlinu, ne zcela běžného příjmení, přišli do Čech za vlády císaře Rudolfa II odněkud z Itálie a přinesli si sebou i vlastní erb...
Nakolik je tato legenda pravdivá, je zatím stále předmětem mého pátrání... :-).
Původ a význam našeho rodného příjmení je trochu mlhavý a nejednoznačný. Příjmení Rektoris se odvozuje z latiny, od slova:
RECTOR, oris, m., které se dá přeložit jako:
kormidelník, jezdec nebo ten, jenž něco řídí - ředitel. Osoba nazývaná REKTOREM byla rovněž významově spojována s určitou funkcí, a to:
1) původně představený katolického církevního ústavu
2) někdejší učitel, který byl zároveň správcem kostelního kůru
3) ředitel, předseda akademického senátu
4) nejvyšší představitel vysoké školy

Rod Rektorisů pocházel původně z městečka Rožďalovice v okrese nymburském ve středních Čechách. Odtud pochází i ty větve Rektorisů, které se v současnosti píší gramaticky REKTORYS.
Jde jednak o píseckou větev, která z Rožďalovic odešla v polovině 19. století a k nimž patří např. Jan Štěpán Rektorys(*26.12.1841,†22.9.1917) knižně vydal r. 1888 Lesnické tabulky a r. 1895 Návod k založení lesních školek a vypěstování jehličnatých sazenic. Působil na lobkovickém panství Drhovle u Písku. Od r. 1893 pracoval v Zemědělské radě pro Čechy, kde dal podnět k zalesňovací akci na pustých pozemcích v Čechách. Zasloužil se o zvelebení lesnictví v Čechách a za své zásluhy byl vyznamenán rytířským řádem císaře Františka Josefa
Jeho vnukem byl vynikající matematik prof. Karel Rektorys (*4.2.1923, †10.12.2004)

V Rožďalovicích má svůj původ i větev pražská, odvozená od: Viléma Rektoryse(*14.3.1847 v Rožďalovicích, †23.12.1924 v Praze), vrchního soudního rady, jehož syn byl Artuš Rektorys (*20.1.1877 v Lovosicích,†31.8.1973), ředitel Pražské úvěrní banky, hudební kritik a spisovatel.

Mezi naše nejstarší rožďalovické předky patří například i jezuitský kazatel Jiří Rektoris (Georgius Rectoris), narozený v Rožďalovicích r. 1632 ( dle Balbína v Nymburce). Roku 1650 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova v Brně. Po skončení studií nejprve několik let učil gramatiku a posléze po 20 let působil jako český jezuitský kazatel v kostele Blahoslavené Panny Marie před Týnem v Praze. V letech 1686 až 1689 zakotvil v Kutné Hoře coby rektor koleje. Zemřel 16.1. 1690 v Jindřichově Hradci.
F.M. Pelcl se o něm píše ve svém díle z r. 1786 o českých, moravských a slezských učencích a spisovatelích jezuitského řádu, že:" vládl velikou výmluvností a uměním své posluchače dojímat a jak sám chtěl je usměrňovat". (F.M. Pelcl, Böhmische, mährische und schläsische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten. Praha 1786, str. 76)
Některá svá kázaní sepsal a nechal vytisknout:"Studnice milostivého léta (r.1677) nebo Rok mariánský (1661)"

Jedním z dalších "vousatých" pramenů, které se zmiňují o rodině Rektoris je heraldik Josef Pilnáček, který se ve svém díle: "Staromoravští rodové" (Vídeň, 1930) o Rektorisech z Rožďalovic zmiňuje následovně: "Rektoris z Rožďalovic, bylo příjmení asi novoštítné rodiny za které Václav starší Rektoris z Rožďalovic byl 1640-1651 hejtmanem na Židlochovicích kde současně jeho syn Václav mladší R.z R. býval purkrabím.(Eder, Chronik Seelowitz66). Znak neznám".

Působení Rektorisů na židlochovicku v pobělohorském období dokládají i další knižní prameny z tohoto kraje. V knize Jana Burka "Historie židlochovických domů a jejich majitelů za léta 1609-1791" (Židlochovice, 1936) je spousta zajímavých poznámek a podrobností které vypovídají o tom, že Rektorisové přišli na moravské židlochovické panství na popud a přání své vrchnosti - Valdštejnů, se kterými byli po dlouhou dobu spjati už v Rožďalovicích.
"Rektorisové přišli do Židlochovic v r. 1640. a koupili zde dům čp.37. Dům původně patřil německé náboženské sektě bratří novokřtěnců, jimž český lid říkal "toufaři" (Wiedertäufer). Po jejich odchodu ze země hospodaří na něm paní Alžběta Polcarka, vdova po panu Zigmundovi Schmidlovi Henigarovi z Eberku, bývalém hejtmanu panství židlochovického. Jako nekatolička, odstěhovala se po vypovídacích patentech ze země (jako osobě rytířského stavu jí to bylo dovoleno). Svůj dům však neprodala a po jejím "vyjetím ze země" byl úředně prodán roku 1633 panu Jiříku Svobodovi za sumu 600 zl.počtu moravského (s podsedkem, presem, káděmi a náčiním, se zahradou při domě a 1 achtlem vinohradu v hoře Milejtni).
L.P 1639 kupuje dům Matouš Jeřáb za 750 zl. moravských ale netěší se z něj dlouho. Do Židlochovic totiž přichází "Vzácně slovutný" pan Václav Rectoris Roždialovský :-) a V knize se píše doslovně:" Na kterýžto kup gruntu mezi stranami učiněný, s jistou vůlí a poručením J.M. vysoceurozeného pána p. Rudolfa z Valdštejna, na Židlochovicích a Třebíči, J.M. cís. rady a dvoru J.M. cís. v království Českém maršálka, vrchnosti naší milostivé, nastoupil jest slovutný pán Václav Rectoris Roždialovský, purkrabě židlochovický, kteréhož sobě J.M. k službě, toho času jakožto vrchnost dědičná, podrobila a jsouce před vpádem nepřátelským z království Českýho do margrabství Moravskýhos domácími svými, podobnou službu J.M. tam od mnoha let prokazujíc a ji opustiti musíc, pohostinný, jeho na ten dům dosadila, k čemuž Matouš Jeřáb také povolil a od svého kupu upustil, na ten takový způsob, že tomu kupu tak, jak nahoře se stal, zadosti učiniti se má."
Zajímavá je i následující poznámka autora knihy, pana Jana Burka:"Moc uznale, jak vidíme, se ani vysoceurozený p. maršálek Rudolf z Valdštejna ani slovutný p. Václav Rectoris k Matoušovi Jeřábovi nezachovali. Musil jednoduše dům, který pro sebe koupil, z poručení vrchnosti odstoupit vrchnostenskému úředníku, který se právě z Čech i s rodinou na Moravu přistěhoval, bez jakéhokoliv odstupného nebo odškodnění. Panu Václavovi Rectoris se na Moravě dobře vedlo, stal se hejtmanem panství židlochovického a majitelem mnoha polností na Vojkovsku, jak vojkovská gruntovní kniha ukazuje. Zdá se, že to byl muž velmi zištný a již pro ten čin, že sám cizinec, domácího člověka z domuzrovna vystrčil, málo sympatický.
Mimo to všechny zápisy v purkrechtní knize učiněné za jeho hejtmanování jsou psány neobyčejně krásným stojatým písmem a stejnou rukou jsou psány i kupy polností ve vojkovské knize, kdy on sám byl kupcem, takže působí dojmem, jako by si je p. Václav Rectoris sám psal. A v každém zápise takovém, první, čeho si každý musí všimnout, dřív než se dozví o čem zápis jedná, je honosný titul, stereotypní"vzácně slovutný pán Václav Rectoris Roždialovský". A jestli ne sám, tak jistě písař, znaje ctižádostivého pána, nikdy neopomenul velmi zřetelně jeho honosný titul a jméno v zápise umístit.

Dům po r. 1651 přechází na syna, Václava mladšího Rectoris. R. 1654 se domu ujímá pan Filip Pistorius, písař porybný panství židlochovického, který se přiženil k paní Anně Marii, pozůstalé vdově po Václavovi mladším Rectoris.
Inu je vidět, že na Moravě nás opravdu moc rádi neměli a tak se náš rod vrátil zpátky do Rožďalovic.

SPPV

V r. 1651, kdy byl pro Rožďalovice sepsán tzv. Soupisu poddaných podle víry, byl majitelem statku Rožďalovského Jan Kryštof hrabě z Valdštejna. V měsečku jsou uváděni:
Šťastný Rektoris, 50 let, manželka jeho Kateřina-45 let, syn Václav-14let, Marie N., 20 let, děvka, Lidmila N., sirotek-12let, (všichni poddaní)
Adam Rektoris, 44let, manželka jeho Dorota-42 let, syn Jan-14 let (katolík), dcera Kateřina -16let,dcera Alžběta- 12 let, dcera Dorota -7 let, Dorota N. děvka- 15 let, (všichni poddaní)

BR

O pár let později v Berní rule kraje Boleslavského z r. 1654, jsou uvedena jména Rektorys-Rectoris v obci Rožďalovice, soudní okres Libáň, následovně:
Rectoris Adam
chalupník, rolí má 12 strychů, seje na zimu 4 strychy, seje na jaro 3 strychy,
Vnově se osazuje léta 1652
dobytka chová: 2 krávy, 6 jalovic.
pozn. Vh.df.k 1.kv.1686= vyhořel, defalcírován ( následně osvobozen od daně po 3 roky po požáru) (po skončení 30.ti leté války- nové osazování na Boleslavsku po odchodu vojsk 1652-1654)
Rektorys Zikmund
zahradník. (dle hierarchie: osedlý=soused (ve městě)=sedlák=4 chalupníci= 8 zahradníků)
dobytka chová: 3 krávy
Rektorys Václav
zahradník
Vnově se osazuje léta 1653
dobytka chová : 2 krávy
Rektorys Šťastnej
řezník
dobytka chová: 2 krávy, 1 jalovici, 7 ovcí

Pozemkové knihy, fond Vekostatku

- zatím čekají až si pro ně dojedu v pobočce Litoměřického SOA - Žitenicích...

Matriky

Nejstarším přímým doloženým předkem z Rožďalovic je zatím Zikmund Rectoris(* cca 1620, † 8.7.1675), vážený měšťan a svého času i primátor Rožďalovic. V prvním manželství Jeho synem pak byl Václav Jindřich Rectoris (*cca 1650, ), který byl otcem Jana Jiřího Rectorise (*14.12.1680 v Rožďalovicích) a kterého narození už jsem našel v rožďalovských matrikách. Bratrem Jana Jiřího byl Adam Rectoris, panský stolník (tafldekr) u Valdštejnů na Rožďalovickém zámku. Rodová posloupnost 12 generací Rektorisů je graficky znázorněna v rodokmenu a rozepsaná pro jednotlivé generace

Kronika města Rožďalovic

Kronika města Rožďalovic založená a ilustrovaná Janem Václavem Rektorysem Kroniku města Rožďalovic začal sepisovat a vyzdobil kresbami Jan Václav Rektorys (*15.1.1817,†2.1.1890), akademický malíř, rožďalovický měšťan a bratranec mého prapradědečka Bedřicha. Syn krejčího byl veden k stavu učitelskému, ale šel do Prahy, tam chodil do vyšších hlavních škol a posléze do akademie malířské, kde byl spolužákem Josefa Mánesa. Kroniku města Rožďalovic začal psát v r. 1848, ale zachytil v ní i podrobnou historii městečka již od 13. století. V kronice je rovněž zaznamenáno množství zajímavých událostí a postřehů, jako například o tom "jak padala v Rožďalovicích a okolí manna".
ve své skromnosti neučinil o svojí osobě v knize nižádnou zmínku. Ilustrace z J.V. Rektoryse v rožďalovické kronice Byl to muž neobyčejné bystrosti a prozíravosti. Jeho přičiněním zřídila se v Rožďalovicích již v roce 1865 Občanská záložna. Stal se jejím pokladníkem a založil "pamětnici", do které nepsal jen suchá čísla, ale i vzácné postřehy a kritiky. Kniha je snůškou krásných ilustrací a portrétů tehdejších činovníků ústavu a města. Svůj dům čp. 54 i s polnostmi věnoval Jan Rektorys ve své vůli závětní" rodnému městu pro ústav chudých. Z vděčnosti je po něm nazvána ulice, v níž velice skromně a zbožně žil, ulicí Rektorysovou.Jan Rektorys po sobě nezanechal žádné potomky a o jeho příkladné skromnosti, zbožnosti a ryzím charakteru pojednává nekrolog z denního časopisu "Čech" z dne 11.ledna 1890"

TOPlist